Archiv článků - Dobrý den s Kurýrem

Kdo nezpívá, je černá ovce
Zpívání jí sudičky nadělily do kolébky. U nich v rodině by se asi těžko hledal člověk, který by nezpíval nebo zpívat neuměl. Našla by se ale klidně i dvacítka sólistů. „Babička z otcovy strany vyprovodila každú svatbu a každý pohreb a moja mama zpívala také jako anděl. Z mamčiny strany zpívali také snáď úplně všeci,“ dodává. Když se však přece jen našel někdo, kdo zpívat neuměl, byl prý spíš černou ovcí rodiny. „Naši vždycky tvrdili, že jsem si první peníze vyslúžila už jako tríletá, v hospodě v Troskotovicích, když jsem tam prišla za tatú. Byla jsem prý podnikavá dívka,“ usmívá se kopanická zpěvačka, která během své kariéry nazpívala stovky lidových písniček.

Pan rídící si mňa posadil na klín
V Květné chodila do malotřídky, kde je učil pan rídící - chlap jako hora, s obrovskýma rukama a dlouhýma nohama. „Prvý deň ve škole si mňa posadil na klín, abych mu prý zazpívala, a po první pěsničce jsem to měla zkrátka v kapse,“ směje se. Od té doby už zpívala na všech školních i kulturních akcích. „Dodnes si pamatujem, že jsem panu rídícímu predváděla a napodobovala holiča z Troskotovic, který pri stríhání zpívával velmi trasúcím hlasem,“ vzpomíná se slzami od smíchu v očích.

Starý Hradišťan je moje láska
Písničkami dokázala rozveselit každého už od dětství. Přes školu a účinkování v místním lidovém krúžku Javorina se dostala až do Hradišťanu. „S Jaroslavem Staňkem jsem sa potkala jako malá holka. O čtyři domy od nás súsedi pronajali letní byt trem umělcom z Hradiště,“ vypráví Vlasta. „Jarin Staněk, Jaroslav Čech a nejaký Malina bydleli a tvorili na Strání-Květné, a jezdili aj na Korytnú, Myjavu a celé kopanické okolí.“ Staněk s Malinou malovali a Čech sbíral písničky od lidí po chalupách a psal diplomovou práci. Všichni tři muzicírovali a byla s nimi legrace, jak už to s folkloristy bývá. „Jednou si Staněk pred našima postěžoval, že se jim provdala zpěvačka a že prý shánějí novú, do jejich folklórního tria,“ vzpomíná na začátky v Hradišťanu Grycová. Jak se to dozvěděla, okamžitě se jela ucházet o místo sólistky do Slovácké búdy. „Když jsem sa blížila, už z dálky bylo počut tóny cimbálu Jarina Čecha, který tehdy dělal všechny úpravy pro Hradišťan. Staněk mě hned prijal a Čech súhlasil. Ti dva byli výborná dvojka jak v kamarádšoftu, tak ve folklórní tvorivosti. Neustále se sice pošťuchovali a škádlili, ale jeden bez druhého neudělali ani krok,“ dodává Grycová. „Čech upravoval muzikantsky a Staněk priložil uměleckú dušu. Bez tých dvoch by Hradišťan nebyl tam, kde je.“

Před padesáti lety začala zpívat u Staňka
Od roku 1957, tedy jako čtrnáctiletá, byla přijata do Hradišťanu. Když se na Vlastu Grycovou podíváte, připadá vám až neuvěřitelné, že měla první velké vystoupení s Hradišťanem - tehdy na premiéře ve Slováckém divadle už před padesáti lety! „Nacvičili jsme straňanské a dodneška pamatuju, jak mi tekel čúrek potu do tech vysokých krojových bot, když mi Staněk zahrál neco iného, než bylo domluvené. Zamyslel se, zapomněl se, a bylo to. Naštěstí jsme to oba ukočírovali dobre a diváci ani nic nepoznali,“ usmívá se Grycová.

Cestování bylo neuvěřitelné
Při srovnání doby a vzdálenosti, kterou Vlasta musela kvůli účinkování v Hradišťanu překonávat, nás zajímalo, jak se vlastně na zkoušky přepravovala. Ze Strání do Hradiště nejezdil v té době jediný přímý spoj do Brodu. Mistr ji s přivřením oka pouštěl na autobus o čtvrt na dvě odpoledne. Odtud pak jezdila vlakem do Hradiště, kde byla kolem půl čtvrté. Utíkala na svoji zkoušku, pak nacvičování s triem, kde zpívala společně s Věrou Milevskou -Domincovou a Bohuškou Andrlovou. A na závěr ještě sborek. Nakonec, protože ji úplně uchvátil soubor, zůstávala ještě na taneční zkoušky, kdy seděla v rohu sálu a pozorovala tanečníky při nácviku. Večer odjížděla o půl desáté z Hradiště a domů na Strání se vracela o půlnoci. Ráno vstávala o půl páté do skláren. Tak tomu bývalo každou středu. Jednou se jí dokonce stalo, že se zapomněla v divadle na zkoušce, a ujel jí vlak. Jela proto dalším, který však z Uh. Brodu autobusový přípoj do Květné neměl. „Nezbylo mi nic jiného, než se pridat k dělníkom, kterí šli na Strání pěšky. Prišli jsme ve tri ráno a o půl paté sem mosela vstávat do práce. Až pozdějc mi došlo, co všecko sa tehdá mohlo stát, když jsem vlastně nevěděla, co to je za chlapy,“ vzpomíná na noční zážitek. O mnoho let později se nad nočním pochodem nasmáli, když ti strýci, co s ní tehdy na Strání šli pěšky, stavěli u nich v ulici sousedovi dům. Později si udělala řidičák a jezdila na motorce, což s sebou také neslo hodně cestovních příběhů. Co na její vyprávění ohledně cestování do Hradišťanu říct? Absolutně si nedovedu představit, že by se v dnešní době někdo takto obětoval kvůli účinkování v souboru.

My jsme varili a oni nám k temu vytrubovali
Souběžně s Hradišťanem kluci z ulice založili populární jazzovou kapelu Rytmus 58. „Staňa Gazda Popelka bubnoval, bratr Tonda Končetík tahal harmoniku, můj budúcí manžel Pepik Gryc fúkal pozoun, další kluci hráli na trumpety, a já jsem s nimi nekedy zpívala,“ vzpomíná Vlasta. „Zkoušívali u nás v kuchyni nebo v dílně. My s mamou jsme varily a oni nám k temu vytrubovali... bylo to moc fajn. Ráda bych s nima zpívala častějc, ale nešlo to skúbit s Hradišťanem, zkrátka a dobre - nebyl čas,“ vzpomíná na šťastné roky.

Zlatokopem v Troskotovicích
Po válce, když došlo k odsunu Němců, přijeli na Strání náboráři řemesel. „Tata byl vyučený kolářem, kterých bylo v té době treba,“ vzpomíná. „Slúbili mu, že na novém působišti dostane do užívání dílnu, po které už dávno túžil. Doma ju mět nemohel, neměli jsme peníze a žili jen v malinkém domku se šopou,“ dodává Vlasta, která s rodiči odjela jako dvouleté děvčátko. S dalšími patnácti rodinami tedy odešli hledat štěstí. Za dva roky se vrátili domů na Kopanice, protože si nemohli na nové působiště zvyknout - hlavně mamince se hrozně stýskalo. „Moja mama, jak došla do Troskotovic, tak steskem onemocněla a teprve až jsme sa vrátili na Strání, jako mávnutím proutku byla zase zdravá,“ říká Vlasta s úsměvem. Tatínek ještě dva roky zůstal na dílně, ale nakonec se domů vrátil také, protože to nemělo smysl. Sedláci spíš neplatili, a tak mu nezbylo, než si jenom zapisovat do deníčku dluhy, které nikdy nazpět nedostal. „Lásku a touhu po domovu v nás zakořenila maminka i tím, že jsme denně nacvičovali našu hymnu. Učila nás ju podle obrázku, na kterém pochodovali Slované. Zpívali jsme Kde domov můj a dodávali ... .na Strání,“ přibližuje atmosféru dvouletého pobytu. Folklor z Kopanic si do nového bydlení přivezli s sebou. „Vzpomínám, že jsme sa dokonce zúčastnili my, zlatokopové z Troskotovic slavných hodonínských dožínek, na kterých sa predváděly straňanské podšable. V dílně u taty se to vždycky umetlo a bylo velké nacvičování.“ Nakonec všichni ve svátečním kroji hrdě, po straňansky pochodovali v průvodu. „Můj tata sa predvédel - udělal páté kolo u vozu, na kterém byla tanečnica s tanečníkem. Byla to tehdy veliká sláva a mám pocit, že tam prijel aj prezident Edvard Beneš,“ vzpomíná na dvouletý život mimo Kopanice.

Ve straňanském krojise vdávala
V kroji díky mamince vyrůstala. „Aj na školní fotce z první třídy stojím jako jediná v kroji, s červeným šátkem a straňanským úvazem na hlavě. Mamka nás ke kroji vedla, a také si všecko dokázala vyšít a ušít. Oblékala celú rodinu. Tata aj mama měli každý sedem súroděnců, tak sa měla co ohánět.“ Když se Vlasta jako dvacetiletá vdávala za muzikanta Pepika Gryce, ušila si fěrtůšky i spodnice také sama, protože zručnost zdědila po mamince. Chtěla se vdávat v kroji. „Ženich šel v obleku, protože jeho otec pocházel z Hané a doma k tomu neměli takový vztah,“ vysvětluje. „Tehdy jsem byla odvážná na všecko, ale moc mňa to nebavilo a hlavně, neměla jsem na to tehdy čas. Až letos v zimě, na staré kolená, jsem sa začala chodit učit k Boženě Jurtíkové-Gajdošce, co kroje šije a rozumí jim. Aj straňanské vyšívání sa učím, ale oči mňa už moc neposlúchajú,“ stěžuje si. Svatební zajímavostí však dozajista ještě bude, že se v rodině v jeden den konaly svatby hned dvě. Vlasta se společně vdávala i se svým o šest let starším bratrem Tonikem. „Bylo u nás šíleně moc lidí. Dojel Hradišťan, známí a naša obrovská rodina. Volali jsme hosty snáď ze sto padesáti baráků,“ vzpomíná.

Malérečkou z donucení
„Moji rodiče chtěli, abych šla do hutě. Nechtěli mňa pustit nikam do světa, tak sem musela poslúchnút. Chtěla jsem jít do Brodu na gymnázium nebo do Břidličné ke strýcovi na průmyslovku, ale nakonec jsem ostala na Strání v huti,“ vzpomíná. Nejprve pracovala na výstupní kontrole v malírně a později začala malovat. Během několika let, už jako dospělá, si dodělala průmyslovku v Dubnici nad Váhom. „No, bylo to velmi zajímavé, když jsem začala studovat. Všecky chemické vzorky jsem pozapomínala, tak byla v prvním ročníku aj čtverka. Učila jsem sa a pomáhali mně aj kamarádi z muzik, kde jsem zpívala,“ dodává bývalá studentka průmyslovky. Učili ji matiku, chemii a nakonec všechno dohonila a na maturitním vysvědčení měla jednu dvojku. Byl to však pěkný kolotoč. Rodina, zpívání, práce ve sklárně a studium. „Ale nějak sa to vždycky zvládlo. Manžel prohlašoval, že jsem najlepší na světě ve psaní taháků, které jsem každú nedělu vyráběla a spisovala,“ usmívá se. Ve sklárnách pracovala až do důchodu. Minulo ji jejich uzavření, které se jí velmi dotklo. „Velmi mňa to tehdy rozhodilo a rozesmutnilo, stejně jako rozdělení republiky. Nakonec jsem si ale zvykla doma tak, že už bych sa vrátit nechtěla,“ dodává malérečka, která strávila ve sklárnách přes čtyřicet let.

Z Hradišťanu přes Olšavu až do BROLNu
V Hradišťanu už to trochu skřípalo díky době. V té době udělal Luboš Málek setkání primášů v Uh. Brodě. Přijel Slávek Volavý, Vilém Zahradník, na jedno z posledních vystoupení starého Hradišťanu i Jarin Staněk. Tím, že Hradišťan končil, z Olšavy dostala nabídku, kterou i s manželem Pepikem zvážili a nakonec přijali. Oba pak nejméně deset let zpívali u Málka. A jak to bylo s BROLNem? V rozhlasovém studiu v Brně, kde točili s Hradišťanem desku, dostala nabídku zpívat i ve studiovém rozhlasovém orchestru BROLN. Společně s Lubošem Málkem a Jožkou Černým se přidali k zpěváckým lidovým hvězdám, jako byl Jožka Severin, Jarmila Šuláková, Boženka Šebetovská, bratři Holí, Zdena Hovorková a další. Všichni utvořili správnou partu, se kterou jim to zpívalo samo od sebe. Se soubory projela kus světa na východ i na západ. Pamatuje, jak na celnicích tancovali, zpívali a dělali show, aby se vyhnuli důkladným kontrolám a někonečným hodinám čekání. Jak se v Holansku setkala s klavírním virtuozem Rudolfem Firkušným, který její zpěv velmi chválil, jak za nimi ve Francii kvůli gajdám a zpívání jezdili diváci po celém státě stovky kilometrů. „Nezapomenem, jak Staněk dovedel odhadnút, co má komu doma i v cizině zahrát, jak je ten člověk naladěný. Nepamatujem si, že by sa někedy spletel,“ dodává. Nakonec s manželem, dcerou Aničkou a vnučkami Verunkou a Helenkou zpívala a dodnes zpívá v rodinné cimbálovce Husličky, která slavila mnoho úspěchů.

Prošlapané botyna kopanických stezkách
Zpívání bylo její hlavní náplní a koníčkem. Ráda ale také chodila po horách. „Deset roků pred tím, než začaly Silvestrovské srazy na Javorině, jsme mezi Vánocemi vyráželi do hor a kopců. Díky mému mužovi jsme sem tam vyrazili v létě aj na kolách, protože mňa dokázal donutit,“ říká. Jednou zabloudili na Slovensko, jindy takřka vyčerpaní po celodenní túře skončili na celnici, kde škemrali o odvoz. Vyráželi v létě i zimě a nevzdali to ani tehdy, když byly půlmetrové závěje. Bílé Karpaty a hlavně Kopanice prochodili křížem krážem.

Obleč sa do kroja, vyvezem ťa pres dědinu
S manželem se snažili také o hospodaření. „Jednou jsme chovali dokonce čtrnáct ovcí. Pepik byl vynálezcem, vyrobil traktor a tím nás vozil po dědině. Ríkával se smíchem: Bábo, oblečeš sa do kroja a já ťa vyvezem po dědině,“ směje se. Taky asi nezapomene, jak se snažili vyčinit tři ovčí kůže. „Tri dny jsme je máčali v bečkách, v prapodivných nálevech. Nakonec jsme je stejně moseli vyhodit,“ chechtá se zpěvačka, která se svým nedávno zesnulým manželem, muzikantem a strojařem prožila veselý život. Dnes ji těší zahrádka. Pole, které donedávna vlastnoručně obdělávala, už neosazuje tak jako kdysi. „Už neblázním jak dřív. Letos jsem toho zasadila už daleko meněj. Vždycky platilo, že z toho, co sa mi urodilo na poli, bych si toho porídila čtyrykrát tolik,“ vtipkuje. Když nezpívá a nezahradničí, ráda věnuje čas nejmladšímu vnoučkovi Daníkovi, kterého vodí do školky a tráví s ním nebo rodinou každou volnou chvilku.